Krouna sídlem prvního helvetského superintendenta v Čechách
LIBOR NEKVINDA
Krouna, Česká republika
Dne 13. 10. 1781 rozhodl ve vídeňské státní radě rakouský panovník a římskoněmecký císař
JOSEF II. o dokumentu, kterým byla vedle dosavadního oficiálního římskokatolického náboženství
tolerována tři další křesťanská vyznání, a sice augsburské (luterské, evangelické v užším slova smyslu),
helvetské (kalvínské, někdy označováno i jako reformované) a řeckopravoslavné (náboženství s Římem
nesjednocených Řeků ve východní části monarchie). Byla tím rozvázána, jak se píše v úvodu, pouta
útisku ve věcech svědomí. České gubernium přijalo toleranční patent 30. 10. 1781.
V českých zemích byly početně nejsilnější augsburské a helvetské proudy. První z uvedených
duchovních hnutí vycházelo z augsburského vyznání sepsaného humanistickým učencem, reformačním
teologem 16. století, vysokoškolským pedagogem a přítelem Martina Luthera PHILIPPEM
MELANCHTHONEM. Vychází z apoštolského, nikajsko-cařihradského a Athanasiova vyznání víry. Spásy a
odpuštění lze dosáhnout pouhou vírou. Při večeři Páně se přijímá pravé tělo a krev Kristova, vysluhují se
svátosti, bohoslužby se praktikovaly mj. se svíčkami, krucifixem, hostiemi. Svatými se má věřící
inspirovat, ne však je žádat o přímluvu (jediným přímluvcem je totiž Ježíš Kristus).
Helvetské vyznání vzešlo ze švýcarské (tedy helvetské) protestantské reformace 16. století a je
spojeno především se jmény ULRICHA ZWINGLIHO, JANA KALVÍNA a HEINRICHA BULLINGERA. Zdůrazňuje
spasení z Boží milosti, kterou člověk přijímá vírou. Bůh má svrchovanou vládu nad světem. Večeře Páně
je pokládána jen za připomínku. Bohoslužby jsou prosté, zbavené ceremonií. Velký význam je přikládán
kázání a čtení biblického textu. V běžném životě je kladen důraz na řád, kázeň (ve smyslu starozákonní
přísnosti) a rozvoj sborového života.
S rostoucím počtem augsburských i helvetských sborů vznikly r. 1784 samosprávní církevní
organizace – superintendence v čele se superintendenty jako vedoucími duchovními (kazateli), resp.
správci církve. Označení „superintendent“ nahrazovalo v protestantském prostředí ne příliš jednoznačně
přijímaný termín „biskup“. Na základě josefínských reforem se kazatelům nesmělo oficiálně říkat faráři.
Jednalo se o toleranci těchto duchovních (resp. církevních) proudů, nikoliv o plné zrovnoprávnění s
církví římskokatolickou. Oficiální platnost a povahu právního dokladu měly pouze matriky
římskokatolické církve. Pastoři byli povinni hlásit křty, oddavky a pohřby příslušné římskokatolické
farnosti. Nositelé tolerované víry mj. mohli stavět modlitebny (nesměly však připomínat kostel), které
nemohly mít zvony, věž a ani veřejný vchod z ulice.
Nekatoličtí věřící z Čech a Moravy udržovali i v době předtoleranční kontakty s protestantskými
proudy mimo území rakouské monarchie. Jednalo se většinou o vazby na slovenské luterány, v menší
míře na některá helvetská střediska v severních Uhrách. Čeští a moravští protestanti však postupně více
inklinovali k prostotě bez vnější pompéznosti. To příliš nesplňovala poměrně blízká slovenská
evangelická církev augsburského vyznání (luteráni). Vlivem emigrantských kruhů se později začali
orientovat na uherská kalvínská centra, kde hledali inspiraci a podporu. Jednalo se především o
severovýchodní část Uher severně od řeky Tisy (předtiská oblast, zasahující i do dnešního Slovenska
mimo jeho západní část) a jižně od Tisy (zatiská oblast; někdy označováno jako zátiská). Zde také
rozvíjela svou činnost dvě významná kalvínská vzdělávací střediska, reformované teologické akademie,
a to v Debrecíně (maďarsky Debrecen) a v Šarišském (Blatném) Potoce (maď. Sárospatak). Debrecín
byl současně organizačním centrem zatiské helvetské superintendence, Miškovec (maď. Miskolc) byl
centrem předtiské helvetské superintendence (kam patřil i Šarišský Potok).
Již před koncem roku 1781 stoupá počet žádostí z Čech a Moravy – adresovaných představitelům
uherských kalvinistů a kontaktním osobám této církve v Prešpurku (dnes Bratislava) a ve Vídni – o
kněze a učitele, kteří znají alespoň trochu slovensky. První popud k vyslání uherských reformovaných
kněží vyšel z Debrecína začátkem roku 1782. Zástupce zatiského (debrecínského) superintendenta
vybízí ke spolupráci dva uherské studenty protestantské akademie v Utrechtu (MICHAELA BLAŽKA a PÁLA
OSGYÁNIHO). Valné shromáždění sousední předtiské (miškovecké) superintendence dává pokyn
profesorům šarišskopotockého kolegia k tomu, aby věnovali zvýšenou péči studentům rozumějícím
slovensky a připravovali je na misi do Čech a na Moravu. V lednu 1782 proto jednalo kolegium o pomoci
českým zemím. Tamním profesorům se přihlásilo dvanáct studentů, kteří buď znali slovensky nebo se
chtěli slovensky učit. Stále však scházela dostatečná informovanost o konkrétním vývoji náboženských
poměrů u nás. Teprve po navázání intenzivnějších kontaktů s českými exulanty a deputací českých
nekatolíků žijících v Uhrách (1. 2. 1782) vzniká přesnější plán pomoci a vlastně i počátek rozsáhlé
spolupráce. Miškovecký superintendent SÁMUEL SZALAY dává pokyn sborům na východním Slovensku k
2
vyhledávání vhodných kandidátů. V dopise ze 3. 2. 1782 abaujskému senioru SÁMUELU PETRAHAYOVI
(který sídlil v Košicích) se zmiňuje také o tom, že mu únorová deputace českých nekatolíků doporučila z
této oblasti JOELA JESSENIA a FERENCE KOVÁCSE, oba působící na východním Slovensku.
SZALAY též musel vyřešit otázku, zda je oprávněn vysílat do našich zemí kazatele, byť toleranční
patent dovoloval povolávání pastorů právě z Uher (a také z Těšínska). Vysílání reformovaných kazatelů
z Uher povolené tolerančním patentem bylo upřesněno císařským restriktem z 25. 4. 1782. Uherské
místodržitelství v Prešpurku jednalo s moravským guberniem v Brně, které bylo oprávněno kazatele pro
Moravu potvrzovat do funkcí. Ti měli mít především osvědčení způsobilosti, vysvědčení potvrzené
superintendentem, museli být ordinováni (uvedeni do duchovního úřadu) a mít doloženou vokaci
(pozvání) do určitého sboru.
SZALAY byl v úzkém kontaktu především s moravskými nekatolíky. Chtěl již během července a
srpna 1782 vyslat první kazatele do pěti moravských sborů. Avšak poněkud zdrženlivější stanovisko
vedení šarišské akademie jeho agilní postoj přibrzdilo. Svoji roli hrála i určitá jazyková bariéra (většina
došlých žádostí byla psána česky) a informace o chudobě, neúrodné půdě a nepřízni úřadů v našich
zemích. SZALAY začíná proto o to intenzivněji koordinovat své kroky se SÁMUELEM SZILÁGYIM,
superintendentem zatiského distriktu se sídlem v Debrecíně.
* * *
Dne 2. 6. 1782 zasílá z Prahy hrabě FILIP KINSKÝ (žil v letech 1742 až 1827), v té době majitel
rychmburského panství, dopis superintendentovi SÁMUELU SZALAYOVI. V latinsky psaném listě se KINSKÝ
zmiňuje o tom, že se „mnozí z poddaných“ rychmburského panství přihlásili k helvetskému vyznání,
žádá proto o vyslání kazatele a učitele a zavazuje se oba podporovat ze svých prostředků. (List se dnes
nachází v archivu předtiské superintendence v Šarišském Potoku pod sign. A XVIII 6 637. Český evangelický
teolog a historik Ferdinand Hrejsa uvádí v publikaci Jan Végh chybné datum Kinského dopisu, a sice 2. 1. 1782,
které pak od něj přebírá řada dalších autorů.)
Dne 30. 6. 1782 se v Miškovci sešlo superintendenční shromáždění, které mj. přijalo usnesení
vyslat – na základě KINSKÉHO žádosti – na rychmburské panství kazatele FERENCE KOVÁCSE z
Alsókemence u Košic (Nižná Kamenica, někdy též uváděno jako Alsó Kemencze nebo Dolni Kamenic) a
učitele MIHÁLYE VINCZENCZE, který v té době studoval posledním rokem kalvínskou akademii v
Šarišském Potoce.
Rychmburk připravoval prostředí pro novou situaci, kdy byla uvolněna pouta útisku ve věcech
svědomí. KAREL VÁCLAV ADÁMEK uvádí v Listinách k dějinám lidového hnutí náboženského na českém
východě v 18. a 19. věku, že z jednání vrchnostenské kanceláře na Rychmburku se zástupci obcí (o
zřízení nekatolických modliteben a škol a o ustavení nekatolických duchovních a učitelů) vyplynulo, že
měly být na panství založeny čtyři reformované (helvetské) sbory (požadavkem bylo přihlášení se
nejméně 100 rodin nebo 500 jednotlivců, tzv. duší), a sice v Krouně (sbor byl založen r. 1782),
Svratouchu (zal. 1782), Rané (zal. 1783, r. 1785 připojen ke sboru v Krouně) a Perálci (byť byl zde
počet přihlášených rodin z obce a okolí celkem 174, bylo od založení sboru upuštěno). Podle údajů
uvedených v knize Z roboty ducha k svobodě se na rychmburském panství hlásilo v roce 1781 (tedy v
době vydání tolerančního patentu) k reformovanému (helvetskému) vyznání 530 rodin, z toho 320 v
Krouně a jejím okolí, 111 v Rané a jejím okolí, 99 ve Svratouchu a jeho okolí. Krounský sbor byl jak na
území rychmburského panství, tak v budoucí české superintendenci nejpočetnější. Podle K. V. ADÁMKA
(Sborník okresu Hlineckého) se o dva roky později, v roce 1783, hlásilo ke sboru ve Svratouchu 102
rodin a ke sboru v Rané 454 rodin. Kazatelé z Uher tedy přicházejí do prostředí, ve kterém měly různé
duchovní proudy silnou tradici a jejich život nebyl přerván ani dřívějšími administrativními rozhodnutími
týkajícími se víry.
FERENC KOVÁCS, budoucí první helvetský superintendent v Čechách působící v Krouně, se narodil
roku 1740 ve slovenských Bánovcích nad Ondavou v zemplínské stolici. Jeho jméno je v některých
podkladech uváděno později i česky jako František (nebo Franc) Kováč (též jako Kovacs, Kováts nebo
Kovatsch). Pocházel z rodu slovenských kalvínů. Jeho bratr JAN byl kazatelem východoslovenského
sboru ve Stretavě (dříve též uváděno jako Nagy-Szeretva, Nagy-Szeretwa, Nagyszeretva, Welká
Stretawa, Welika Stretawa). V době rozhodnutí superintendenčního shromáždění v Miškovci (v červnu
1782) FERENC KOVÁCS již řadu let působil v duchovní službě, byl ženatý, manželka se jmenovala
SUSANNA. Studoval akademii v Šarišském Potoku, ordinován byl 3. 10. 1769. Je známo, že v letech
1777 až 1779 působil jako duchovní v Ladmovcích (maď. Ladmóc, nyní okres Trebišov) a v letech 1779
až 1782 v Alsókemence u Košic v abaujském seniorátu (pojmenováno podle historického území Abaúj
kolem Košic) ve sboru, který měl asi 40 až 50 věřících. Jeho předchůdcem zde byl JOEL JESSENIUS (v
Alsókemence působil v letech 1775 až 1779). Oba pak byli vysláni 12. 9. 1782 do Čech.
3
FERENC KOVÁCS přichází v září 1782 na Rychmburk (někdy je uváděno 4. 10. 1782). S FILIPEM
KINSKÝM si mohli dobře rozumět, vždyť byli podle roku narození téměř vrstevníci a KINSKÝ byl člověk
tolerantní a otevřený novým podnětům. V době příchodu do Čech patřil KOVÁCS k nejstarším kazatelům.
U FERDINANDA HREJSY (Jan Végh) nacházíme jeho charakteristiku jako „zbožný stařec Frant. Kovács“.
Po přivítání na Rychmburku měl v neděli 13. 10. 1782 v kapli hradu k zahájení své činnosti
slavnostní kázání, kterého se zúčastnil i hrabě FILIP KINSKÝ. Hovořil zde mj. o spasení prostřednictvím
evangelia, zmiňuje se o přínosu svobodně číst a slyšet slova o Bohu, žehná držiteli panství a vyzývá k
jednotě a lásce. Kázání bylo také vytištěno na dvoulistu švabachem, bez udání tiskaře, data a místa
vydání. V Časopisu historickém (1881) se uvádí, že se jedná o první reformované kázání (modlitbu) v
Čechách po zveřejnění tolerančního patentu. První reformované kázání na Moravě pronesl již na
přelomu srpna a září 1782 MICHAEL BLAŽEK v Nosislavi (BLAŽEK byl od 13. 10. 1784 do roku 1827
prvním helvetským superintendentem na Moravě).
FERENC KOVÁCS se stal prvním pastorem nově ustaveného helvetského sboru v Krouně. Jeho
první zápis (latinsky) v krounské matriční knize je ze 4. 10. 1782 při příležitosti založení matriční knihy,
kde se podepisuje jako „Pastor Francisco Kovacs Hungaro“, pastor František Kováč, Uher. Na
dokumentu hospodářského charakteru souvisejícího se stavbou krounské modlitebny v roce 1784 se
podepisuje jako „Franz Kovacs, superintendent a učitel krounský, helv. vyznání“. První křest, který
vykonal, se uskutečnil 8. 10. 1782. Dne 16. 11. 1782 píše svůj první dopis z nového působiště
superintendentovi SZILÁGYIMU do Debrecína o náboženské situaci a potřebě nových kazatelů (o kazatele
žádá i SZALAYE do Miškovce). Bydlel s manželkou SUSANNOU a v Krouně narozenou dcerou KLÁROU
zpočátku v malé chalupě pod katolickým kostelem. Před otevřením krounské modlitebny kázal v
Sodomkově (Šimonově) statku čp. 76, od července 1784 v nově vystavěné a vysvěcené modlitebně (její
základní kámen byl položen 1. 4. 1784, stavba byla dokončena 7. 5. a vysvěcena 18. 7. 1784). Malá
prostá modlitebna bez věže, bez zvonů a se vchodem od severovýchodu (nikoliv z hlavní cesty) stála v
místě nynějšího chrámu Českobratrské církve evangelické v Krouně. Pozdější krounský kazatel KAREL
ANDRLE se zmiňuje o tom, že od doby spojení sborů v Krouně a Rané (1785) do roku 1874 navštívilo
tuto modlitebnu na 5000 věřících. Můžeme se jen domnívat, jak vypadal její interiér. Většina tolerančních
modliteben měla centrální místo, tzv. stůl Páně při jedné z podélných stěn před vyvýšenou kazatelnou.
Ze zbývajících tří stran jej obklopovaly lavice. Chyběly umělecké předměty výzdoby, sochy i obrazy.
Přísně se dodržovalo biblické přikázání „Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, kteréž
jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole, ... “ (Bible kralická, kniha Exodus, kap. 20, verš 4).
Proto jedinou (často však výraznou) ozdobou tolerančních modliteben bývaly biblické citáty umístěné na
stěně.
Z historických podkladů se dovídáme, že jeho souputník z Uher M. VINCZENCZ začíná v září 1782
působit ve Svratouchu a J. JESSENIUS od 13. 10. 1782 ve Chvaleticích. Obě místa se nacházela v
tehdejším kraji Chrudim. Podle historika IMRE CZEGLE bylo již na konci roku 1782 zřejmé, že miškovecký
superintendent SÁMUEL SZALAY počítá s krounským kazatelem KOVÁCSEM jako zástupcem ostatních
pastorů pro Čechy. KOVÁCS postupoval v souladu se SZALAYOVÝMI pokyny. Podporuje i vzdělávací
aktivity. Ve spolupráci s pastorem, svobodným zednářem a později prvním moravským
superintendentem MICHAELEM BLAŽKEM zprostředkovává odchod několika studentů z Čech a Moravy na
studia do Debrecína. Roku 1783 dostali povolení studovat v uherských kalvínských střediscích mj.
VÁCLAV BRDÍČKO a JOSEF OTRADOVSKÝ z Krouny.
Otázka právního statutu helvetské církve byla vyřešena až v roce 1784 ustavením samostatných
českých a moravských superintendencí podřízených konzistoři. Nejvyšší představitele jmenoval císař.
Byli jimi obvykle duchovní, kteří na příslušném území působili. Sídlo se nacházelo v působišti pastora,
který byl do funkce jmenován a který současně vykonával práci duchovního příslušného sboru.
Prvním superintendentem helvetské církve v Čechách byl císařem JOSEFEM II. jmenován 1. 4.
1784 kazatel v Krouně FERENC KOVÁCS. V této nejvyšší funkci zde přijímá i různé delegace, ordinuje
řadu osob, které pak v Čechách působili jako kazatelé na různých místech. Dne 3. 9. 1784 se v Jihlavě
osobně setkává s císařem JOSEFEM II. Rozmlouvají spolu o náboženské situaci v Čechách, o povaze
některých věřících, o hospodářském zajištění reformovaných církví i samotných kazatelů.
Od listopadu 1784 byly superintendence rozděleny na senioráty v čele se seniorem. Nadřízeným
organizačním článkem reformovaných církví byla konzistoř v Těšíně (zřízena 20. 2. 1782 původně pro
luterské toleranční sbory v Čechách a na Moravě), která byla 22. 9. 1784 přenesena do Vídně a
rozšířena o konzistoř pro helvetské vyznání s katolickým společným předsedou (právníkem). I toto
předsednictví dosvědčuje skutečně jen toleranci povolených proudů. K reálnému vyrovnání došlo v
rakouské monarchii až vydáním protestantského patentu (zákona) 8. 4. 1861, kdy církve tolerované
patentem z roku 1781 byly zrovnoprávněny s římskokatolickou církví.
4
Přesnější pravidla pro úřadování superintendentů vymezila instrukce z 23. 12. 1785, kterou se řídil
i F. KOVÁCS. Osoba v této vysoké funkci dohlíží na konání veřejných bohoslužeb, na náboženská cvičení
v modlitebnách a ve školách, vykonává tzv. funkce (křty, oddavky a pohřby), dohlíží nad kazateli, zkouší
čekatele na kazatelský úřad, posvěcuje je a ustanovuje ve sborech, posvěcuje modlitebny, koná vizitace
(každou modlitebnu a školu má navštívit alespoň jednou za rok) a navrhuje konzistoři seniory
(představitele seniorátů). Taková náročná funkce současně vyžadovala mj. i aktivní znalost němčiny pro
jednání s úřady (Slovák KOVÁCS znalý dobře i maďarštiny v jednom dopise SZALAYOVI však píše o
těžkostech jazykové bariéry; myslel tím nejen němčinu, ale i češtinu…). Pracoval systematicky, svolával
shromáždění kazatelů, usiloval o jejich lepší hmotné zajištění, snažil se zřídit český kazatelský seminář.
Byl zastáncem kolektivní správy církve, k čemuž ustavil devítičlennou radu starších (on sám zde působil
jen jako řadový člen), která dohlížela především na církevní kázeň. V Čechách v době církevního
správcovství prvního českého superintendenta bylo více než 30 helvetských sborů. KOVÁCSOVÝM
zástupcem byl SÁMUEL SZÜCS (SZÜTS), pastor v Čermné (tehdejší kraj Chrudim, dnes Horní Čermná v
okrese Rychnov nad Kněžnou), kde působil v letech 1783 až 1789. Průměrný roční plat kazatele činil v
tehdejší době 300 zlatých (což byl plat římskokatolického kaplana), průměrný roční plat superintendenta
činil 500 zlatých (což byl plat římskokatolického faráře).
V Krouně působil FERENC KOVÁCS v letech 1782 až 1785. Pomocníkem mu byl mj. kaplan JAN
BODNAR (někde uváděn nesprávně jako Bednar nebo Bednář). Dne 23. 10. 1785 byla za přítomnosti
KOVÁCSE slavnostně otevřena modlitebna ve Velenicích na Nymbursku. Při této příležitosti se zde konala
i porada kalvínských pastorů, na které se rozhodlo, že na místo odcházejícího kazatele z Velimi u Kolína
ISTVÁNA SZEREMLEIE nastoupí KOVÁCS. Dne 20. 12. 1785 odchází i s rodinou z Krouny do místa svého
nového působení, ke sboru do Velimi (tehdejší kraj Bydžov). Působil zde do roku 1789. Dne 25. 12.
1785 má v Krouně první kázání jeho nástupce PETR MOLNÁR, který přišel ze sboru z Lozic (tehdejší kraj
Chrudim).
Roku 1788 KOVÁCS rezignuje na funkci superintendenta, mimo jiné i z důvodu jisté nejednotnosti
pastorů a intrik některých z nich. Jeho nástupcem v této funkci byl od roku 1788 (do r. 1798) SÁMUEL
SZÜCS, který po odchodu z Čermné působil v Semtěši u Kutné Hory (tehdejší kraj Čáslav), Vysoké u
Mělníka (kraj Boleslav) a Chlebech u Nymburka (kraj Bydžov).
Z Velimi odchází F. KOVÁCS na své další kazatelské místo, a sice do Sajóecsegu (obec mezi
Miškovcem a Rimavskou Sobotou), kde působil v období 1789 až 1793. Z důvodu špatných životních
podmínek v Uhrách však usiluje o návrat do Čech. Na jeho dopisy dlouho nikdo nereagoval; jeho
nástupce i někteří bývalí kolegové se k němu přestali hlásit. Pomohl až moravský helvetský
superintendent MICHAEL BLAŽEK. KOVÁCS za ním přijíždí do Jimramova a odtud odjíždí do valašské
Hrubé Lhoty (tehdejší kraj Hradiště; dnes se tato obec na Vsetínsku jmenuje Velká Lhota), kde
kazatelsky působil v letech 1793 až 1798. Zde také obdržel nabídku stát se (po BLAŽKOVĚ
suspendování) moravským helvetským superintendentem, ale nabídku nepřijal. O místě a přesném datu
úmrtí (asi v roce 1800) FERENCE KOVÁCSE není z dostupných materiálů nic známo.
FRANTIŠEK BEDNÁŘ s FERDINANDEM HREJSOU odhadují, že v prvních třech letech od vydání
tolerančního patentu, tedy před KOVÁCSOVÝM jmenováním do vysoké církevní funkce, bylo v Čechách a
na Moravě 70 000 věřících augsburského a helvetského vyznání. V roce 1787 již 78 000 věřících
(nositelů helvetského vyznání bylo třikrát více než augsburského).
FERENC KOVÁCS tedy u nás působil v době velkého zájmu o tolerovaná náboženství (i jejich růstu),
což si i z jeho strany vyžadovalo nemalé úsilí. Přichází v první vlně uherských reformačních pomocníků,
působil mnoho let v Čechách a na Moravě. Jako superintendent byl velkou organizační i duchovní
oporou pro vznikající toleranční sbory helvetského (kalvínského) vyznání i pro nastupující kazatele.
Studoval v Šarišském Potoce, kde v letech 1650 až 1654 před ním působil J. A. KOMENSKÝ, který zde
napsal světově významná díla – Orbis pictus (Svět v obrazech) a Schola ludus (Škola hrou). V osobě
FERENCE KOVÁCSE přišel na Rychmburk, do Krouny a dalších našich míst praktický kazatel (první
kalvínský v Čechách), vzdělaný a oblíbený člověk, muž, který vzbuzoval respekt zájmem o rozvoj církve
a který žil vírou a láskou. Zaslouží si naši trvalou vzpomínku.
Literatura:
A tiszáninneni református egyházkerület lelkészei. Sestavil Ugrai János, Sárospatak – Tiszaújváros,
2005 (Pozn.: v tomto přehledu reformovaných duchovních lze mj. dohledat období působení Ference
Kovácse v Ladmóc, Alsókemence a v Sajóecsegu a dále Joela Jessenia v Alsókemence, Reste,
Bódvalenke, Jenke, Málca, Tusa.)
Adámek K. V.: Listiny k dějinám lidového hnutí náboženského na českém východě v 18. a 19. věku.
Díl 1. Praha, Česká akademie, 1911
5
Adámek K. V.: Sborník okresu Hlineckého. Díl 1. Hlinsko, nákladem výboru národopisné výstavy v
Hlinsku, okresního zastupitelstva hlineckého a Občanské záložny v Hlinsku, 1897
Andrle K., Chalupník J., Šádek F.: Z roboty ducha k svobodě. Tři obrazy z dějin prvního českého
tolerančního sboru evangelického Krouny a evangelického živlu na bývalém panství rychmburském.
Krouna, Českobratrský sbor evangelický, 1931 (Pozn.: Publikace mj. obsahuje i český překlad
latinsky psaného Kinského dopisu do Uher z r. 1782 a také text Kovácsova kázání na Rychmburku v
r. 1782.)
Bednář F., Hrejsa F.: Toleranční patent. Jeho vznik a význam. Praha, Svaz národního osvobození, 1931
Czegle I.: Samuel Szalay a maďarští reformovaní toleranční kazatelé. Praha, Synodní rada Českobratrské
církve evangelické, 1985
Dvořák J.: Styky českého a maďarského kalvinismu. Křesťanské listy, 1931, č. 6 až 28
Hrejsa F.: Jan Végh. K 150letému výročí tolerance. Praha, Blahoslavova společnost, 1930 (Pozn.:
datování dopisu F. Kinského S. Szalayovi 2. 1. 1782 je zde uvedeno ve III. kapitole chybně; správně
má být 2. 6. 1782.)
Melmuková-Šašecí E.: Patent zvaný toleranční. Neratovice, Verbum, 2013
Nekvindová M.: Krouna 1349 – 2009. Krouna, Obecní úřad v Krouně, 2009
Pražák R.: K vydání tolerančního patentu z hlediska soudobých česko-maďarských vztahů. Sborník
prací Filosofické fakulty brněnské univerzity, C 30, 1983
Pražák R.: Maďarská reformovaná inteligence v českém obrození. Spisy Univerzity J. E. Purkyně v Brně,
Filosofická fakulta. Praha, SPN, 1962
Rychetský Č.: Kazatelé a sbory české národnosti církví AV a HV v Čechách a na Moravě 1781 – 1918.
Telč, Veritas, 2008 (Pozn.: rok 1786 jako ukončení činnosti F. Kovácse v Krouně je zde uveden na
str. 11 chybně; správně má být 1785.)